О НАС ПИШУТ

         
  Главная

Новый номер

Архив

События

О нас пишут

Лауреаты

Гостевая книга

Магазин


Яндекс.Метрика


 

Cайт www.iliteratura.cz





Poetický vecer casopisû o soucasném avantgardním umêní - reportáz


Poetický vecer casopisû o soucasném avantgardním umêní

V sobotu 1. ríjna v Moskvê skoncilo IV. mezinárodní bienále básníkû. Na tuto událost prijela celá rada nejen zahranicních, ale i domácích autorû, kterí toho casu dlí mimo Ruskou federaci. Bienále tudíz pokracuje i po jeho oficiálním ukoncení, protoze bûh ví kdy se tito autori v hlavním mêstê znovu objeví. Jedním z takových autorû zijících vnê ruských hranic je i Sergej Birjukov, který na bienále privezl nêmeckou delegaci a který je nezanedbatelnou postavou (hrající roli básníka i teoretika) v oblasti alespon v Rusku nikdy nekoncících avantgardních tradic. A právê s nimi byl spojen poetický vecer, kterým moskevský klub Klasikové 21. století otevrel svou dalsí sezónu.
Vecer vênovaný autorûm hned nêkolika casopisû o soucasné avantgardní poezii, na který Birjukov sezval hosty na sestou hodinu, mêl vypuknout az o hodinu pozdêji. Jak to mu vsak bývá v tradicích ruské nedochvilnosti, které jsou beze sporu i tradicemi avantgardními, avsak nejen..., vecer vypukl jestê o nêco pozdêji, takze pozornost publika, které ve valné vêtsinê tvorili vystupující, byla jiz více nez oslabena napjatým ocekáváním. Na podium se nakonec prece jen vysvihl redaktor vsech ctyr casopisû (Futurum Art, Dêti Ra, petêrburgský Zinzivêr a zatím jen plánovaný Casopis vizuální poezie) Jevgenij Stêpanov v solidním podnikatelském obleku s oranzovou kravatou. A krátce nacrtl historii svého beznadêjného snazení v oblasti poezie, respektive její propagace a pozval na podium prvního z autorû, kterého oznacil za svého ucitele, Sergeje Birjukova rodem z Tambova, zakladatele tzv. Akademie Zaumi, jejíz Cenou Otce ruského futurismu D. D. Burljuka se mûze pysnit i Stêpanov. Birjukov, pohrávajíc si se vsemi svými svaly, spíse nez precetl doslova vykricel a proseptal nêkolik ze svých posledních básní dovádêjících chlebnikovovskou zaum na samu její hranici, kdy nastêstí jestê zûstává srozumitelná. V prípadê dalsích autorû o srozumitelnosti, prestoze jejich verse vûbec nemusely být zaumné, jen stêzí hovorit. A prece se mezi nimi nasli tací, jejichz jména stojí alespon za letmou zmínku. Jako napríklad neménê zaumná minimalistická básnírka Anna Alcuk, jejíz verse rozsekávané nejrûznêjsímu druhy závorek a pauz ci druhû písem je vsak lépe císt nez poslouchat. Nebo Konstantin Kedrov pohrávající si se zvuky i smysly nejrûznêjsích druhû ideologií – od sovêtské po pravoslavnou. A nakonec snad jestê Svêta Litvak, která na pódium nastoupila v pestrobarevných oteplovackách (ci závodnické kombinéze?) a rozespalé publikum na závêr dokázala z letargie vytrhnout svými zdánlivê neusporádanými shluky slov a jejich znêlosti.
Casoprostor mezi zmínênými autory byl vyplnên spíse nez básníky jakousi versotepeckou vatou, které si v publiku az na dámu sedící vedle mne nikdo nevsímal. Zato dáma, Tatána Michajlovová, editorka nêkolika knih, které narozdíl od rádoby avantgardních ríkanek prezentovaných na veceru nezapadnou, a zakladatelka knihovny poezie pri ruském PEN Klubu, doslova prskala a pri kazdém jí známém jménu bystrila usi – zvlástê objevovalo-li se v básních vênování Dmitrii Avaliani (a objevovalo se casto). A to mezi zuby jen procedila: „K certu, co s tím má co dêlat Avaliani?!“ A nastêstí s tím Dmitrij Avaliani, který ve svých básních organicky a zcela nenápadnê zjevoval matematickou podstatu témêr kazdého slova, nic spolecného nemá. Byl to jen jeden z nekonecné rady vecerû, který potvrdil staré známé pravidlo, ze kvantita jestê není...

Alena Machoninová (7.10.2005 г.)